Tradičním posledním jarním vrcholem sezóny bylo Mistrovství České republiky v rogainingu. Pořádal KRK pod vedením Honzy Tojnara. Běželo se opět v Krušných horách. Centrum bylo tentokrát v Česku, severovýchodně od toho loňského v Novém Městě. Sběratelé zážitků si opět přišli na své. Hnusné počasí (voda) bylo vylepšeno alespoň slušnou teplotou a tak moc strachu nenahánělo, velké kopce v jižní části mapy se daly vynechat a tak vadila jen trvalá mlha, která ukrutně snižovala viditelnost. Zde lze třeba dodat jedinou zásadní připomínku k pořadatelům: Na místech s krásnou vyhlídkou (Aussicht Punkt) jsme díky tomu, že pořadatelé mlhu řádně nerozehnali, viděli ho...no. Naše účast byla již tradičně hojná - běželi všichni zaregistrovaní členové plus ještě Petr Dudík and his company (celkem 7 kusů). Petr s dětmi a jejich přáteli běželi pouze "dvanáctku" (tři mixy) a urvali pro sebe jeden bronz (Tereza s Honzou), páté a desáté místo. Vzhledem k tomu, že jsme letos měli dost potíží a moc jsme se na rogáč nepřipravovali a tudíž jsme ani nepočítali s nějak oslnivými výsledky, dorazili jsme do centra až v sobotu po startu dvanáctek a tak jsme se s Petrem vůbec neviděli (ale třeba nám zase on nebo i další účastníci zájezdu něco o svém putování napíší). Jak bylo řečeno, dorazila většina čtyřiadvacítkového týmu (kromě Bohouše, Jany, kristiny a Míly) až v sobotu. Hned jsem se odprezentovali a než jsme se očipovali, byly rozdány mapy a začalo se plánovat. Já obvykle dám na první dojem a tak mi plánování nikdy nezabere víc než dvacet minut. I tentokrát se to podařilo. Ve hře byla dvě omezení - nemůžeme moc do kopců, neboť já se teprve lehce probírám z téměř dvouměsíční infekce, doléčené antibiotiky teprve minulý týden a Eva toho taky nemá tradičně v závěru školního roku moc naběháno (to je důvod, proč okamžitě zavrhujeme jižní část mapy) a naše stará těla si prostě potřebují odpočinout v centru a dát si alespoň trochu normálního jídla, proto je nutno natočit dva okruhy. To je důvod proč plánujeme trochu netradičně okruhy ve stejném prostoru - nejdříve vnější (50 km vzdušně) a poté vnitřní (28 km). Je fakt, že kontroly jsou zde řidší, ale jak se později ukázalo, bylo to asi nejlepší současné řešení pro naše už předem zmordovaná těla. 
Start v pravé poledne a my míříme na dvaatřicítku. Tam jde celkem houf, takže se vezeme ve skupince. Kontrolu razíme mezi prvními. Had se tady rozděluje na tři proudy a my se vydáváme na třiasedmdesátku. Po zaváhání u benzinky nás dotahují veteránky (Áda s Jitkou) a společně s nimi lehce dohledáváme. A dál (72) už pokračujeme sami. Lampion dáme snadno, ale odběh se moc nevyvedl (Eva mi říkala, že se máme dát jinudy :-)), ale zaváhání nás stálo necelých pět minut a my fičíme dál na první devadesátku. Vzhledem k tomu, že leží těsně u flájské obory je její dohledání snadné. Další tři kontroly (81, 47, 67) jdeme celkem svižně a ani dohledávky nemají chybu. Skálu u třiaosmdesátky najdeme lehce, ale kontrolu u ní nevidíme. Přesto, že odhadnu hned zpočátku, kde by kontrola měla být, svůj nápad zavrhnu a obcházíme celý skalní masív a až poté, co na něj vylezu, uvidím seshora kontrolu pod sebou. Horko těžko sešplháme a opípáme krabičku. Vzhledem k tomu, že ani tady neztrácíme moc přes pět minut nijak nás to nebolí. Už několikrát kolem nás přefrčely cyklisté jedoucí MTB maraton a my teď před tím než dáme další kontrolu (77) potkáváme jejich občerstvovačku, kde dostáváme napít jonťák a vodu (Eva jí už má v té době docela málo). V týmu vládne pohoda, zpomalujeme, kecáme a přecházíme odbočku k devětatřicítce. Naštěstí se probereme docela brzy, vrátíme se a už opět pozorní bezchybně dohledáme. Další postup je s jednou chybnou odbočkou (ukazuje to GPS, ale vůbec si na ni nepamatuju) a až na kontrolu 59 jdeme stále svižně a bez větších chyb. Máme za sebou šest a půl hodiny a urazili jsme akorát maraton. Další postup vede vesničkou Hermsdorf, kde je díky mlze a dešti sice liduprázdno, ale téměř u každé chalupy sedí nějaké figuríny a tak se při pochodu dobře bavíme a než vylezeme ze vsi míjíme i diskotéku a stáváme se atrakcí pro místní. Čtyřicet devítku dáváme trochu nejistě a komplikovaně, ale následující (79) je jasná a rychlý postup z ní (na obrázku zelený) je způsoben tím, že jsem si u ní konečně sednul a vysypal kamínek z boty (ten byl nakonec důvodem jediného drobného otlaku na noze) a potom dobíhal Evu. Na další devadesátku (95) musíme do kopce. Když se k ní blížíme potkáváme mladý pár p kterém si myslíme, že nám může podat informaci o kontrole. Bohužel :-) se dozvídáme, že oni ji taky teprve hledají. Špatně si přečetli popis a hledali něco úplně jiného. Otočili a vyrazili společně s námi. Dohledávka nebyla obtížná a tak jsme se v šeru vydali dál. Před osmačtyřicítkou, ještě než jsme vlezli do lesa, jsme připravili a nasadili světla. Zatím nesvítíme a u osmačtyřicítky potkáváme Miladu se Zuzkou, což byl poslední sobotní kontakt se soupeři. Další běžce potkáváme až za více než čtyři hodiny. Světla rozsvěcujeme před ne úplně jednoduchou dohledávkou na 76. Pečlivě čteme mapu celkem v pohodě ji dáváme a stejně tak i mnohem jednodušší osmdesátku. Pokračujeme na další devadesátku (96), rozhlednu nad městem Altenberg. V té chvíli už jdeme velmi volně, ale stejně tu pravou odbočku (byla u ní tabule se směrovkou na Prahu) přecházíme. V zatáčce si to uvědomujeme a vracíme se, ale vymotat se z města není jednoduché. Navíc je tak hustá mlha, že svítilny jsou nám naprd, neboť stejně dál než na 10 metrů nevidíme a tak ani nepoznáme zda jsme v lese nebo na louce. Naštěstí zjišťujeme, že na vrchol k rozhledně vede modrá turistická značka a té se držíme. Na několika rozcestích je docela příjemné vědět, že jdeme správně. Při cestě dolů se v mlze na chvíli ztrácíme a zase až modré značky nás přivedou správně zpět do města. Pak následovaly dvě pohodové noční a po nich dlouhý přesun k jedenačtyřicítce. Cestou máme trochu problémy na rohu zakázaného prostoru (vleze dokonce někomu na zahradu :-), ale nakonec najdeme tu pravou cestu a vylezli na silnici. Pak následovala největší mapová chyba. Všechno promyšlené, nakrokované a přichází odbočka jako víno, ale zdá se mi, že je ještě brzy a tak zalezeme do houští až asi o 50 metrů dále. Prolézáme neskutečným humusem a naše úsilí je korunováno "úspěchem" - nacházíme nivelační (?) tyč. Podle mapy je skála (a u ní lampion) kousíček vedle. Skutečnost je ovšem zcela jiná. Leze v houští a nic. Když už se vracíme, vidíme dvě světla a dva borce, kteří kontrolu hledají ve stejném místě jako my. Chvíli češeme společně okolí, ale nakonec se vydáváme zpět k silnici. Oni, že to balí a jdou dál, my že se ještě pokusíme. Razíme opět do buše a zprava opět tatáž dvojice, které to nakonec taky nedalo a především objevili odbočku, po které jsme my také chtěli původně jít, ale zdála se nám moc brzy... No prostě byla tam... Celková doby hledání (od té doby co jsme poprvé slezly ze silnice) 24 minut. Povzbuzeni úspěchem jsme se rozhodli ještě sebrat pětatřicítku, což se nám nakonec málem nevyplatilo. Když začínáme sestupovat od silnice k železniční trati, začíná mne zlobit světlo, občas zhasíná a než lampion dohledáme, už nedokáže svítit víc než 10 sekund v kuse. Od kontroly vychytrale odcházíme více doprava, abychom se vyhnuly cestě po které jsme přišli a moc se nám nelíbila. Nakonec se ukázala samozřejmě jako delší a horší :-) a navíc mi lampa definitivně zhasíná. Poslední kontrolu prvního okruhu (21) ale dáme dobře a pak už je následuje 400 metrů prudkého sešupu v totální buší s jedinou lampičkou. První kolo končí po patnácti hodinách a 83 kilometrech. Hash house letos loňských kvalit sice nedosáhl, ale i studené těstoviny (hlavně že byly servírovány se vším až pod nos) hodně pomohly. Trochu zvláštní bylo, že čaj jsme si museli koupit, ale regenerace proběhla celkem v pořádku a my se mohli před pátou opět vydat na "výlet". Dříve jsme stejně nemohli, neboť světlo nesvítilo a vzhledem k tomu, že jsme se chystali na legendární padesátku, kde mnozí pohřbili svoje ambice, jsme na to potřebovali pořádně vidět. Poučeni soupeři jdeme velmi opatrně a snažíme se držet kontakt s mapou co nejblíže kontrole a nakonec se nám to i podaří. Poté ale následuje pochod totální buší, kdy 650 metrů urazíme za čtvrt hodiny. V té chvíli už mne zcela zradila kolena a začíná to dost bolet. Už volněji dáváme 57 a 74, vynecháváme 56 a jdeme rovnou na 84. Už ani neuvažujeme o 58 a jdeme rovnou na 37 a po ní na nejvzdálenější 88. Tady už mě bolí kolena tak, že se jenom belhám, ale do cíle to odhadujeme na 8 kilometrů a máme na to více než tři hodiny a to musíme lehce dát i když už bez původně plánovaných 53 a 60. Hodinu a čtvrt se belháme ke čtyřiatřicítce, potom 33 a domů. Za 22:40 jsme urazili 114 kilometrů s celkovým převýšením 2405 metrů. Naběhali jsme toho relativně hodně, protože jsme se pohybovali v oblastech s menším počtem kontrol, ale zase jsme překonali asi o kilometr menší převýšení, než obvykle, což se nakonec ukázalo jako nejdůležitější. S mapou jsme se srovnali dost dobře, ale to asi většina týmů, neboť to byla asi úplně nejlepší mapa na které jsme rogaining běželi (dokonce o kousek lepší než ta výborná loňská), ale fyzicky to prostě letos nevyšlo.
Potíže se ale nevyhnuly ani našim dalším týmům - Pavlína (s Pavlem) to s nohama plnými puchýřů musela zabalit už nad ránem (a díky tomu přišli těsně o medaili), Švirda si odrovnal koleno už po devíti hodinách a tak Jansovi hoši (Pája a Landi) museli zabalit, Eva zrušila kyčel a Bohouš holeň. I tak jsme v kategorii veteránských mixů obsadili druhé, čtvrté, páté a šesté místo. Mlaďoši byli druzí v juniorech a Kristina s Mílou třetí v ženách (o medaili je připravily veteránky).
Přesto, že včera to vypadalo jako v polní lazaretu, dneska v sauně už jsme všichni poskakovali (skoro) jako za mlada a až na chybějící teplou polévku či guláš v centru všichni pěli na závod jen slova chvály.